Naše další madeirské objevování patřilo jednomu z nejfotogeničtějších a nejzvláštnějších míst na ostrově – prastarému vavřínovému lesu Fanal. Tento unikátní ekosystém je zapsaný na seznamu UNESCO a proslul tím, že bývá téměř neustále zahalen do husté, líně se převalující mlhy, která místním staletým stromům dodává až přízračný nádech.
Když jsme kolem deváté hodiny ráno dorazili na parkoviště na začátku turistické trasy, čekalo nás překvapení. Parkoviště bylo liduprázdné a po vyhlášené mlze nebylo nikde ani památky – nad námi se klenula čistá modrá obloha. Využili jsme krásného počasí a vyrazili po oficiální stezce PR 13 směrem k vyhlídce Fio. Odtud se nám otevřel fantastický a ostrý výhled na dramatické útesy severního pobřeží ostrova. Následně jsme se rozhodli pokračovat dál dolů do nitra pralesa, ale terén se rychle změnil ve velmi strmý, kluzký a náročný sestup. Sešli jsme proto jen kousek k místnímu horskému potoku, na chvíli si odpočinuli a pomalu se vydali na zpáteční cestu.
A právě v tu chvíli Madeira předvedla jedno ze svých slavných kouzel. Během chvilky se od oceánu přihnala oblačnost a prales začala bleskově pohlcovat ona pověstná hustá mlha. Celá cesta zpět k autu tak měla naprosto odlišnou, magickou kulisu než před hodinou. Mohli jsme v přímém přenosu porovnat, jak neuvěřitelně moc dokáže mlha tohle místo proměnit. Ze slunného lesa se během pár minut stalo tajuplné, tiché a fascinující místo jako vystřižené z fantasy filmu.
Při cestě zpět na ubytování jsme si naplánovali ještě jednu ikonickou zastávku – vyhlášenou pláž Praia do Seixal. Tato pláž je výjimečná svým jemným, čistě černým sopečným pískem, který ostře kontrastuje se zelenými skalami a tyrkysovou vodou. Protože byl únor, teplota vody v Atlantiku sice nebyla na žádné dlouhé vyvalování se ve vlnách, ale na rychlé, osvěžující vykoupání to bylo naprosto ideální. Člověk sice po vylezení z vody trochu drkotal zuby, ale ten pocit, že se koupete na jedné z nejkrásnějších pláží světa uprostřed zimy, byl prostě k nezaplacení.
